Exotická Angola očima Čecha, který v ní dvanáct let žije. Poutavé vyprávění o životě v daleké Africe

Autor: mar dne: Čt, 01/15/2015 - 20:33.

Angola – země mnoha kontrastů. Jak se žije v dalekých končinách před časem zmítaných krutou válkou a nyní na vrcholu ekonomického boomu? Své zážitky a poznatky popisuje Petr Holeček, který v daleké zemi na několik let zapustil kořeny. Založení školy, šamani, víra v magii a kouzla, přírodní krásy, drsná politika, obrovské třídní rozdíly. O tom všem vypráví následující řádky…

Žijete v Angole již dvanáctým rokem, jak byste našinci přiblížil pro něj tak vzdálenou a neznámou zemi? A jak jste se vlastně do takových končin dostal?

Jak už to v životě často bývá, tak mě sem zaválo rozhodnutí, které na začátku zrovna s Angolou nemělo nic společného. Když jsem studoval na Institutu tropů a subtropů v Praze, tak jsem si zaškrtl jako druhý jazyk španělštinu. Díky tomu jsem pak při výběru, kam jet na výměnný studijní pobyt mezi evropskými univerzitami Erasmus, rozhodl pro Valencii. V té době ČR vážněji začínala s rozvojovou pomocí. Tehdejší ředitel ITS napsal projekt na založení střední zemědělské školy kdesi v centrální Angole, a protože ze španělštiny se dá celkem snadno přeučit na portugalštinu, tak oslovil právě dva lidi co byli ve Valencii – jednu mojí kolegyni a mě. To bylo v roce 2002. Projekt byl schválen, a tak jsme v září 2003 letěli poprvé do Angoly s tím, že se ve městě Kuito pokusíme založit zmíněnou školu.

Co pro vás bylo největším překvapením, když jste do Angoly přijel?

I když jsme s kolegyní byli celkem zcestovalí, tak příjezd do Angoly nás docela dostal. Na to se asi připravit nedalo jinak, než to zažít. Země, která nikdy neproslula nějakým extra rozvojem a organizací, byla těsně po skončení občanské války (snad nejdéle trvající africká válka vůbec) naprosto v troskách a v totálním rozkladu. Už jen moment, kdy letadlo v Luandě přistává a do poslední vteřiny to vypadá, že dosedne na rezaté plechové střechy slumů, které se táhnou kam až oko dohlédne, je silný. Když pak zpomalí a jede po ranveji kolem těch slumů krokem, vy koukáte na chatrče zblízka a prohlíží si lidi co v nich žijí, tak si říkáte, že to asi nebyl úplně dobrý nápad jezdit zrovna sem. Když pak vykročite ven, což není snadné, protože imigrační politika této země je velmi tvrdá a dovede hned na letišti přinést nejedno nemilé překvapení v podobě okamžité deportace, nebo přesunu do vězení, i když máte v ruce platné vízum, tak venku vás obklopí kromě horka, mnoha zvláštních pachů a podivných živlů. Při výjezdu z letiště si vás ještě často vezme do parády dopravní policie a pokusí se vám odlehčit o nějaký ten peníz v podobě nezbytného úplatku.

Co vás přimělo zůstat a co děláte nyní?

Onu školu jsme pak skutečně otevřeli a já na ní dva roky učil. Tím to nekončilo. Společně s kolegy jsme ve volném čase stavěli školní drůbežárnu, snažili se se studenty založit jakési pokusné školní pozemky a odpoledne vedli doučování z matematiky. Protože ačkoli studenti byli středoškoláci, mnozí neuměli násobit, ani dělit.

Postupem času se kolem nás víc a víc objevovali lidé , kteří se dozvěděli že jsme tu a že jsme z někdejšího Československa, které tu mívalo opravdu velkou váhu a ptali se nás, jestli bychom byli schopní dovézt něco z našich kdysi tak slavných průmyslových výrobků. Jednalo se hlavně o věci pro zemědělství, náhradní díly na Zetory, celé traktory a podobně. S kolegou jsme to zkusili, dodali pár náhradních dílů a zájem vzrůstal. Časem jsme postavili obchůdek, dovezli jsme si první Avii, pak Tatrovku a začali jsme k tomu dělat nákladní autodopravu. Roky běžely a najednou už jsem tu dvanáctým rokem...

Lze předpokládat, že Afričané mají zcela odlišný způsob života, a to ať už kvůli sociálním či náboženským podmínkám. Můžete nám přiblížit jejich způsob života? Jak vypadá běžný den běžného Angolana?

Otázkou je, co je to běžný Angolan. To co se u nás nazývá „rozevírající se nůžky sociální nerovnosti“ má v této zemi až absurdní rozměry. Je zde vrstva lidí, která je tak bohatá, že to naše středoevropské hlavy až nechápou. A pak je tu vrstva lidí tak chudá, že to hlava taky nechápe. Je až neuvěřitelné, že vůbec mohou přežít. Nastávají tak těžko představitelné situace, kdy se luxusní džípy (oblíbené jsou: Toyota Tundra, Nisan Titan, Hummer, Land Rover a Toyota Land Cruiser ) proplétají mezi davy lidí, kteří nemají ani na boty. Příslušník té první vrstvy žije tak, jak si představuju život prvorepublikového „pana továrníka“ z černobílých filmů. Obklopuje ho služebnictvo, žije v luxusní vile velikosti paláce, jí a pije jen to nejlepší, co se dá sehnat (většinou vše dovoz), baví se se sobě rovnými, když nasedne do svého impozantního vozu, který před domem téměř stále leští služebnictvo, tak zatáhne ztmavená okénka a ty ho oddělí od všeho nehezkého a nečistého, co po cestě potká.

Příslušník té druhé vrstvy přemýšlí, jak sehnat aspoň mouku na zdejší základní potravinu, kukuřičnou kaši funže, a tak ženy této třídy uvážou nejmenší z mnoha svých dětí na záda a vydělávají jako nosičky vody, je-li to na venkově tak dělají na poli, prodávají na trzích nebo s nákladem v plastovém lavoru na hlavě cirkulují po ulicích a nabízejí různé zboží. Existuje tu ale i jakási střední třída, většinou lidé pracující pro stát, úřednící, učitelé, policisté, vojáci, kteří mají stálý plat a žijí v rámci možností normálně. Obecně lze říct, že jsou Angolané milovníky technologických vymožeností.

Mobily, tablety a jiná „udělátka“ milují a jsou za ně ochotni utratit klidně víc peněz než je jejich měsíční plat. Podobně je to s auty. Přijde mi, že v ČR kromě vyložených nadšenců do aut není zrovna auto na samém vrcholu životních priorit většiny lidí. Tady jsem už viděl spoustu lidí žijících v pronájmu koupit si auto za cenu, za kterou by šlo pořídit nějaké bydlení, nebo hrubá stavba domku.

Mnozí lidé si představují Afriku bez škol, s mizernými hygienickými podmínkami a prošpikovanou šamany... Jak vzdálená je tato představa od reality?

Hlavní město Luanda se za to zhruba desetiletí proměnilo k nepoznání. Z města, kde se mezi potoky bahna a odpadků krčila zašlá koloniální zástavba, se stalo město z betonu, skla a oceli. Výškové budovy s heliporty na střechách vyrostly tempem, jaké se hned tak někde nevidí. Slumy tady jsou ale pořád. K tomu dopravní zácpy, protože město sice vyrostlo vertikálně, ale kapacita silnic je pořád stará, dělaná na město pro pár set tisíc obyvatel. Dnes má Luanda možná pět šest miliónů obyvatel.

Když se ale dostanete do odlehlých oblastí, obklopí vás Afrika jak z fotek cestovatelů Zikmunda a Hanzelky. Lidé v chatrčích v téměř panenské divočině žijící tak trochu v pravěkých podmínkách. Polonahé ženy u řek perou prádlo, pracují na polích a zpívajíce „melou“ kukuřici nebo maniok pomocí tlouků v obřích hmoždířích ze dřeva, a nebo přímo na skále. Vesnice má dávný model tradiční hierarchie. Šéfuje osoba, tradiční nositel domorodé autority. Respektuje se stáří a jeho zkušenosti. Žije se tam téměř bez peněz. Co se vypěstuje, to se sní. Přebytky se vezou do města a prodají se, aby se za ně nakoupilo to málo, co vypěstovat nejde – většinou jen sůl, olej, svíčky a mýdlo.

Obojí má však jedno společné. Angolané všech úrovní, kmenů a vzdělání věří v magii a různá kouzla. Je to cesta k vysvětlení všeho špatného i všeho až moc podezřele dobrého. Za vším je feitiço – fetiš, ale ne v tom našem sexuálním pojetí, ale jako kouzlo, dílo feitiçeira – zlého šamana. Jakési magické cosi, co umí vše, co jste u jeho výrobce zadali. Přejete smrt sousedovi? Chcete víc peněz? Chcete víc manželek? Fetiš vše zařídí. V myšlení Angolanů je víra v toto umění nade vším. Stala se nehoda, někdo umřel, někdo se má až moc dobře a je moc bohatý. To je všechno feitiçem. Když zemře dítě, a umírají jich opravdu spousty, tak se nikdo neptá, proč ho rodiče do nemocnice dopravili až v kómatu, kdy už opravu nebylo pomoci. Je to tím, že si někdo jeho smrt přál a očaroval ho fetišem. A je třeba pátrat, kdo to byl. Vznikají absurdní situace, kdy je někdo obviněn z kouzelnictví a na důkaz neviny musí vypít číši jedu. Tu připravuje místní „dobrý kouzelník“ a jen on sám ví, jak silný ten koktejl bude. Když vyšetřovaný zemře, je to důkaz toho, že opravdu byl vinen. Když se z otravy vyzvrací a přežije, je to dobré, byl očištěn a může jít domů. Sám jsem se dostal na místo, kde v rámci takového vyšetřování právě měli dva čerstvě zemřelé. V našem pojetí tak trochu vražda, ale jiný kraj, jiný mrav, že ano?

Velice nepříjemnou záležitostí je pro Evropany nepochopitelný fakt, že když se stane dopravní nehoda, tak se u ní zásadně nepomáhá a odjíždí se pryč. Praxe, kdy je pomáhající automaticky označen za viníka a musí nést všechny následky, je tak běžná, že jediná rada zní – rychle pryč a nedívat se zpátky. Když je člověk účastníkem nehody, kde někdo umřel, je to ještě horší. Zde je oficiální rada ujíždět až na nejbližší policejní stanici a tam se udat. Tím že vás policie zatkne a uvězní, vás také zároveň ochrání před lynčem, který je jinak jaksi automatickým vyústěním takové situace. Pro nás, co máme neposkytnutí první pomoci za trestný čin, je to docela složité se s takovými věcmi vyrovnat, ale tak to prostě je.

Angola nyní prý zažívá boom, staví se silnice, školy, luxusní letoviska. Je to tak? Začíná být Angola zajímavá i pro turisty ne jen dobrodruhy?

Ano, Angola je díky stále vzrůstající těžbě ropy a diamantů v obrovském rozkvětu. Země sedmnáctkrát větší než ČR má téměř novou síť hlavních silničních tahů, i když ostatní silnice na rekonstrukci čekají, jde o monumentální pokrok. Rozsah stavebních činností je neuvěřitelný. Staví se všude a ve velkém. Obnovila se železnice protínající celou zemi. Velkou část těchto prací dělá Čína. Občas někde prosáknou informace o problémech s kvalitou, rozsah prací je ale každopádně obrovský a pokrok také.

Turistika? Angola je krásná země. Je obrovská a na jejím území se dají navštívit jak tropické pralesy na severu, tak parádní klimatická zóna centrální vysoko položené plošiny, kde se po celý rok dá chodit v tričku a vládne zde jakési „klima stálého jara“, ale i fascinující prostředí pouště Namib na jihu země. Roste zde vše, co si milovník exotického ovoce dovede představit, ananas, mango, kešu, avokáda, banány, citrusy, ale právě díky klimatické rozmanitosti i jablka a brambory. Jsou tu druhé největší vodopády Afriky hodnocené cestovateli jako čtvrté nejkrásnější vodopády světa (Kalandula). Krajiny plné obřích skalních monolitů. Množství řek pramenících na centrální plošině stéká k oceánu z výšky 1700 m.n.m. a po cestě vytváří nepřeberné množství peřejí a kaskád.

Pobřeží dlouhé 1600 km se vší faunou, co jižní Atlantik nabízí je také úchvatné a přímo vybízí k rekreaci. Co ale turistice nesvědčí, je fakt, že je téměř nemožné jen tak se sebrat a Angolu navštívit, jelikož získat vízum není snadné. Je třeba mimo jiné zvací dopis, což asi běžný turista bude stěží shánět, a i v rámci pohybu uvnitř Angoly může turista snadno narazit na policejní zvůli a šikanu za účelem vydírání, úplatků, třeba kvůli focení. Obecně se země nikdy nezbavila jakési válečné paranoii, kterou sem asi zasely Sovětský svaz a Kuba, kdy v podstatě každý cizinec je potenciální agent, špion, zrádce a nepřítel lidu.

V rámci toho se kontrolují pasy a víza i na vnitrostátních letech, a to jak při nástupu ve městě A, tak při výstupu ve městě B. Na silnicích i ve vnitrozemí je mnoho policejních kontrol kontrolujících leccos i dokumenty cizinců a nikdo nezaručuje, že i když budete mít vše v pořádku a budete se chovat slušně, tak že vám problém nevyrobí jaksi na počkání a na míru.

Další nepříjemností je všeobecná drahota. V podstatě základní cena za přespání je 100 dolarů a často za to dostanete na naše poměry skutečně nuzné ubytování. Cena jednoho jídla v jakž takž normální restauraci začíná na zhruba 400 Kč, a přitom si často na záchodech musíte mýt ruce v sudu a na jídlo budete čekat klidně i přes hodinu. V tomhle má Angola zatím velké rezervy, a dokud se nezmění její přístup k turistům, tak se z ní asi klasická turistická destinace nestane.