Geniální rychlokreslířka Věra Vybíralová: Tři lidi namaluje za 3 minuty

„Dámy a pánové, přivítejte rychlokreslířku Věrku Vybíralovou,“vyzívá publikum česká moderátorka Eva Decastelo. Za bouřlivého potlesku přichází na pódium usměvavá blondýnka ve fosforové sukýnce, která si mezi diváky vybírá tři modely pro svůj dech beroucí výkon.

„Postavte se tak, aby vám to bylo pohodlné,“ instruuje svoje živé objekty a potom už dává pokyn zvukařovi, aby jí pustil hudbu, na kterou je zvyklá tvořit. Z reproduktorů, se ozývají první tóny Rytmusovi skladby Děti ztracenej generacie, Vybíralová se staví před papír o rozměrech tři krát tři metry s černým úhlem ve vztyčené ruce a diváci napínavě očekávají, co se bude dít. 

Mobily

Když píseň nabírá na obrátkách, začne úhel v ruce Vybíralové jezdit po papíře jako brusle rychlobruslařce Sáblíkové po ledě. Možná i rychleji. Diváci mají pocit, že sledují zrychlený film, ale pak jim dochází, že se to děje přímo před jejich očima. S užasle otevřenou pusou vytahují svoje mobily a za chvíli je vidět celý les rukou s displeji zachycujícími tuto nevídanou podívanou. Švih a zbytek úhlu energická umělkyně mrští za hlavu. Naštěstí má v ruce další. Vypadá to, že se skoro na své modely ani nedívá, ale přitom je zachycuje s obdivuhodnou přesností. 

Show

Kleká, poskakuje, tancuje. Rychlostí blesku stínuje namalované postavy, ptá se svých modelů na jméno, jež stejnou rychlostí zapíše a pak se podepisuje. 3 minuty třicet vteřin. Hotovo. Lidé nadšeně tleskají a Eva Decastelo přichází osobně Vybíralové pogratulovat. Rychlokreslířka má ale ruce i tvář umouněnou od úhlu jako kominík. Tak proběhlo jedno z mnoha vystoupení této umělkyně, která už svou kresbou zvěčnila například herce Jaroslava Duška nebo naposledy vdovu po slavném architektovy Elišku Kaplickou na křtu knihy Současné umění očima Martina Fryče. Kniha obsahuje sto nejzajímavějších českých umělců současnosti, mezi nimiž má i Vybíralová svou dvoustranu.   

Kdy jste poprvé vzala do ruky tužku?

„To bylo asi ve dvou letech. Tehdy jsem nedělala nic jiného, než že jsem stále kreslila a tvořila. Na konci roku jsem ze školky dostávala obrovské štosy výtvarných děl. Už tehdy jsem milovala lidské figury. Akorát s tím rozdílem, že jsem kreslila obrovské hlavy a malá tělíčka. Asi mě hlavy fascinovali a přišli mi důležité. Ve čtrnácti jsme nastoupila do základní umělecké školy, kde jsem potkala s paní Foretovou, která mě hodně ovlivnila. U ní jsem na vlastní popud v sedmnácti letech malovala první velké figury.“ 

Jak jste zjistila, že dokážete kreslit rychleji než ostatní?

„Už na střední škole v Tovačově, kde jsem studovala dřevosochařství jsem měla mnohem větší nasazení a píli. Na mou výjimečnost mě ale upozornili až akademičtí profesoři na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a také nezávisle na sobě i profesoři na škole restaurátorské. Zatímco druzí dělali figuru čtyři hodiny a to ji ještě ani nedokončili, já jsem stihla dvě a měla jsem je hotové.“ 

Co na to říkali profesoři?

„Říkali mi, že mám strašně silnou linku. Akademický sochař Bořek Zeman se mi svěřil, že viděl už hodně talentovaných lidí, ale že já jsem bezkonkurenční kreslířka. Díky profesorům jsem si uvědomila, že to je moje cesta. Tento rok mi umřela většina z nich a to velmi těžce nesu. Avšak jejich slova mě často drží nad vodou.“

Kdy jste poprvé začala trénovat dynamickou figurální rychlokresbu, disciplínu, kterou jste vy vymyslela?

„Poprvé jsem to začala dělat, když jsem se přihlásila do soutěže Československo má talent. Musela jsem ale nejdřív najít správný úhel pro kreslení. Některé se lámaly, jiné se drolily, až na pátý pokus jsem našla ten pravý. V televizi jsem pak během 3:50 minut namalovala dva moderátory soutěže a svého kamaráda. Od té doby se mi ozývali různí lidé a s touhle disciplínou jsem vystupovala na mnoha akcích. Na předávání cen Laureátu 2012, na Smetanově Litomyšli, na křtu knihy Současné umění očima Martina Friče.“ 

V čem je rozdíl ve vaší rychlokresbě oproti jiným kreslířům, kteří umí třeba rychle malovat Elvise Prasleyho?

„Elvise se člověk může naučit zpaměti jako matematický vzoreček a pak piluje pouze rychlost, kdežto já maluju lidi, které jsme nikdy v životě nemalovala, neviděla, neměla možnost nakoukat a nacvičit. Proto je má kresba tak ojedinělá. Vzniká přímo na place. Co se Elvise týče, je to můj vzor a osobnost, jež bojovala a nikdy to, přes veškeré nelehkosti nevzdala! Byl a je to génius!“

Mohou si vás objednat obyčejní lidé?

„Mohou. Vystupuji na svatbách, na plesech i na narozeninách. Je to vlastně představení, které má více poloh. Jedna je performace pro publikum, druhá je samotný výsledek, jakožto umělecké dílo, které si nechají jako památku na významný den.“

Děláte kromě rychlokresby i něco jiného?

„Maluji, kreslím, příležitostně vyučuji kresbu, sezóně se zabývám různými řemesly- zdobení kraslic, perníčků. Krom veškeré volné tvorby také  restauruji a v současné době i zlatím, protože jsem zaměstnaná jako restaurátorka na Národním památkovém ústavě v Praze. Neustále hledám inspiraci, avšak mou vrozeností je přespříliš velká vnímavost, která mne neustále konfrontuje se světem, ať pozitivně tak negativně. Soustředím se na lidskou duši, na niž mi velmi záleží, ale nejvíc se na ni v současném světě zapomíná. Až mám pocit, že se jí mnohdy pohrdá. Sleduji neustále svět okolo, mnohdy až moc vstřebávám, ale to vše mě v mé tvorbě posunulo, tam kde jsem!“ 

Jaké máte plány do budoucna?

„Chystám se svou rychlokresbou zapsat do české knihy rekordů. Ráda bych vedla stálé kurzy kresby. Měla a nalezla svobodu v ryzím slova smyslu. A také bych si velmi přála, aby na sebe byli lidé více slušní, morální a zásadoví, aby se nedělo zlo a aby se konečně fandilo těm, co něco umí, a nebránilo se jim v rozletu. Aby se nakonec skutečně ukázalo dobro a vyhrálo nad zlem! Zní to jako klišé, ale těm co se dnes o něco snaží a sní o něčem. Mohu jen s dojetím říct: Bojujte a Vytrvejte! Ale vždy jen čestně!“

Více o Věře Vybíralové zde.

Foto: Adéla Brozmanová