Drsná zpověď mladé dívky: Jak jsem si slepě užívala svou bulimii…

Bylo to pro mě samozřejmostí. Nutkavou potřebou a součástí mě samotné. Musela jsem to dělat zas a znovu, i když jsem si pokaždé slibovala, že právě teď je to už naposledy.

Každý večer jsem si chodila lehnout s předsevzetím, že od dalšího dne začnu držet normální zdravou dietu, věřila si a pro jistotu se vždy podívala na fotky modelek s dokonalými těly, abych se ujistila, že mám motivaci.

Celý život jsem bývala téměř podvyživená, nikdy jsem nenabrala ani kilo navíc, až teď. Nedokázala jsem si vůbec zvyknout na to, že bych se měla omezovat, a tak jsem přistoupila k radikálnímu řešení – vyvolávání zvracení. Ano, věděla jsem, že mám problém zvaný bulimie, který je nutné řešit, věděla jsem, že bych si měla někam zajít, ale vždy jsem přesvědčila samu sebe, že to zvládnu a už brzy toho nechám. Vydrželo mi to pokaždé až do chvíle, kdy jsem dostala na něco chuť nebo hlad. Byla jsem potom k nezastavení, doslova jako kyselina - zmizelo ve mě i to, co jsem si do té doby myslela, že ani nejím.

Jídlem jsem byla doslova posedlá, šetřila jsem si peníze jen na jeho nákupy, vyhrazovala jsem si pro to volná odpoledne a nákupy prožívala jako přípravy na nějaký zbožný rituál. Bylo to pro mě jako seance, měla jsem svůj zavedený postup a nikdo mě nesměl vyrušit. Vypnula jsem mobil, rozehřála si troubu a spolykala pár tmavých lékořicových pendreků, podle jejichž barvy jsem při zvracení věděla, že jsem na konci. Poté jsem v zavedeném pořadí začala jíst. Celý bochník chleba, celé plato vajec, velkou čokoládu a celý meloun, a vždy jsem vše hned zvracela ven. Až když jsem byla vyčerpaná a slabá, cítila jsem se uvolněně a mohla přestat. Užívala jsem si to, protože jsem vždy věřila, že je to naposledy, zítra ani příště už to přeci neudělám.

Měla jsem štěstí. Můj organismus to vydržel déle, než je obvyklé, do doby, než se ke mně rozhodla nastěhovat moje nejlepší kamarádka, aby mě mohla hlídat. Bylo to pro mě kruté a těžké, ale zvládla jsem s tím přestat a začít jíst normálně. Má hrůza z přibírání mě bohužel stale neopustila, ale pracuji na tom a dělám pokroky.