True Story: „Konečně jsem na své tělo hrdá,“ říká bývalá modelka a závodnice v Bikini Fitness Daniela Bečková

Stala se modelkou a splnila si sen. Ale záhy poznala i stinné stánky tohoto povolání. Od večírků, přes hladovky, až ke zdravému životnímu stylu a úctyhodným úspěchům. I tak by se dal ve stručnosti popsat dosavadní život této sympatické mladé ženy, maminky tříleté Natálky. Nahlédněte do života, kde se tvrdá fyzická námaha stala každodenním chlebem a hnacím motorem.

Toužila jste být modelkou od malička?

Neřekla bych, že to byla moje největší touha, ale na střední škole do mě šily kamarádky, ať to zkusím, tak jsem se nechala přemluvit a klaplo to. Ovšem nebyla bych upřímná, kdybych tvrdila, že se mi tím vlastně nesplnil sen. Vždyť snad každá dospívající holka chce být manekýnou… Nafotila jsem tedy první book. Zpočátku to bylo snové povolání. Cestování, focení… Pak jsem odletěla do Číny, kde mi moje agentura zajistila práci. Už mi ale nebylo osmnáct, postava se mi začala měnit, zřejmě i pod vlivem špatného životního stylu spojeného s bujarými party. A začalo to…

"Zhýralá" modelka. To už je dávno pryč...

Nyní pózuje Daniela takto...

Muselo to být náročné – sama v cizí zemi… Navíc na vás byl asi vyvíjen tlak kvůli postavě…

Postupně jsem se tam začala hroutit. Z mých původních čtyřiceti sedmi kilogramů jsem to dotáhla až na šedesát pět. Což by mnohým ženám pořád přišlo krásné, ale když jsem se pohybovala jen mezi samými modelkami, připadala jsem si mezi nimi obrovská. Začala jsem s váhou bojovat, běhala jsem třeba i dvacet kilometrů denně, držela hladovky, ale hubnout se mi nedařilo. Naopak jsem se víc a víc propadala do špatných nálad. Tělo jsem stále přespříliš zatěžovala, nedala mu živiny ani ho nenechala odpočinout. Skončilo to nataženou achilovkou, alespoň si to myslím, a dvouměsíčním kulháním… Ublížila jsem svému tělu.

Jak jste se v té době vnímala?

Vzpomínám, jak jsem se jednou nad sebou rozplakala v kabince.  Připadala jsem si ošklivá, neforemná.  Neměla jsem se ráda.  Moc jsem se na sebe nekoukala. Váha se mě pořád držela, nevěděla jsem, jak s ní hnout. Zpětně vím, kde byly chyby, ale tehdy jsem to prostě neviděla. Hubnutí je dlouhodobý proces, který chce svůj čas a rozumný přístup.

Kdy vám tedy došlo, že by bylo dobré začít se vnímat jinak – lépe? 

Přišlo to tak nějak postupně a nenápadně. Z Číny jsem přiletěla domů, protože mi vypršela smlouva. Chtěla jsem se tady dát dohromady a procestovat Evropu. Než jsem vyrazila opět do světa, začala jsem chodit do fitka, kde jsem potkala svého budoucího muže… Začal mě trénovat, ale nakonec  byla z trénování  Natálka :-) On mě učil správně jíst to, co se má, a kdy se má. Cvičení mě začalo bavit čím dál víc, až jsem byla možná i větší „blázen“, než můj muž.

Spousta žen během mateřské necvičí, nestíhá to, vy jste naopak po porodu dcery cvičení naplno propadla a dosáhla neuvěřitelných výsledků. Jak to děláte?

Cvičila jsem už před narozením Natálky a po porodu jsem se nemohla dočkat, až zase budu moci začít. Do fitka jsem se vrátila hned po šestinedělí. Na závody se nejprve začali chystat kluci, ale řekla jsem si, že to zkusím taky. Příprava byla tehdy takový „pokus-omyl“, nevěděli jsme přesně, jak na to. Byla jsem hodně unavená a nebylo to ono, ale na začátek dobré, obsadila jsem čtvrté místo na Mistrovství Moravy a Slezska a pak i České republiky v  kategorii bikini fitness. Každopádně bez pomoci babiček bych se do cvičení nemohla zapojit tak intenzivně. Navíc Natálka je ještě malá, mohu si dovolit být „sobecká“ a upřednostňovat svoje zájmy, ale vím, že až vyroste a bude mít svoje koníčky, budu tady pro ni a pomůžu jí.

Co všechno podřizujete cvičení?

Je to vlastně náš život. Den organizujeme podle posilovny. Ráno si tak o dvě hodiny přivstaneme, připravíme jídlo, vezmeme malou do školky a jdeme do posilovny. Tam jsme tak od šesti, od devíti ráno, podle toho, jak máme klienty. Když to jde, „odjedeme“ si trénink mezi nimi. Odpoledne jedeme jeden z nás pro dcerku a odpoledne opět trénink. Zejména poslední část přípravy, kdy je člověk v dietě, je náročná. V současně době se chystáme oba na soutěž, manžel je v objemové přípravě, já v tvarovací. Kolem cvičení se  u nás točí úplně všechno.

A jak vypadá vaše strava?

Přiznám se, že nejsem dokonalá kuchařka a jídlo beru jako něco, co musím sníst. Jsou to pro mě bílkoviny, sacharidy… Takže si většinou uvařím rýži s kuřecím či hovězím masem a jím to v šesti porcích po celý den. Je to dost monotónní…

Mnohé určitě napadne, že je to taky extrém. Není to opět svým způsobem „huntování“ těla, jen v jiné formě?

Osobně to vnímám jako sport. Jistě, je to extrém, ale pořád zdravější než ten, který jsem předváděla před tím: týden nejíst, o víkendu ano, jít pařit s holkami, kouřit dvacet… Teď dávám tělu potřebné živiny, aby mohlo fungovat, ničím nestrádá. A hlavně mám řád. Vše je naplánované a jasné. 

A co byste poradila ženám, které chtějí udělat něco se svou postavou?

Určitě není nutné dodržovat takto přísný jídelníček ani trénink. Podle zkušenosti, které jsem posbírala za svojí trenérskou dráhu, mohu říct, že většina žen hrozně málo jí. Má naprosto nedostatečný přísun bílkovin. Jedí dvakrát denně nevyhovující jídlo. Důležité je jíst pravidelně šestkrát denně po malých porcích, a to maso, mléčné výrobky, zeleninu, komplexní sacharidy ve formě ovesných vloček… Toto je všeobecně známé a skutečně to zabírá, pokud se to dodrží. Chce to začít krůček po krůčku a potom to opravdu funguje. Ideální je cvičit třikrát týdně, potom lze vše vyladit podle reakce těla. Nejlepší je samozřejmě obrátit se na trenéra, který profesionálně poradí co a jak. Co přidat, kde ubrat…

S Natálkou

S manželem a dcerkou

Vzhledem k tomu, že se připravujete na soutěže, je zřejmé, že svoje tělo pravidelně sledujete. Jak ho vnímáte nyní? Došlo tam k nějakému posunu od doby, kdy jste jej v Číně nenáviděla?

Nyní už to neberu jen z estetického hlediska. Teď vnímám i to, jak se posunují moje schopnosti, hranice toho, kam až můžu jít. O tom ta posilovna je. Vnesla do mého života řád a nutí mě dělat pokroky.  Jsem hrdá na svoje tělo. Dokáže to, co ještě před půl rokem ne. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tam, kde jsem teď. Ale ta dřina se zúročuje. Vše je  o tom mít rád sám sebe.

Prozradíte nám, jaké máte plány do budoucna? A jaká jsou vaše nejvyšší ocenění?

Momentálně se chystáme na mistrovství Evropy. Moje dosud nejvyšší ocenění je absolutní vítězství na Partners Cupu v České republiky. Mám vysoké ambice, ale nerada  o nich mluvím. Záleží na štěstí, rozhodčích i na tom, jak budu makat. Je ale jasné, že makat budu tvrdě.

Ráda bych ještě veřejně poděkovala lidem, bez nichž bych nebyla tam, kde jsem:

Mému sponzorovi fitness Muscle shopu, manželovi Zdeňkovi, že při mě stojí. Mému guru a trenéru Vladimíru Pajiči. Karolíně Smutné za psychickou podporu. A v neposlední řadě Ivanu a Pavle Pissetovým z IP fitness v Kroměříži za neskutečné podmínky a podporu.

https://www.facebook.com/pages/Daniela-Beckova-IFBB-Bikini/616891285090425