„Myslela jsem si, že maminka dvou zdravých dětí MUSÍ být šťastná,“ říká Beáta, kterou role matky na plný úvazek dohnala do Bohnic

Kam až může vést honba za dokonalostí? Jak moc je „normální“ obětovat se dětem a popřít tak sama sebe? O tom ví své Beáta Matyášová (35), kterou její touha po naplnění role perfektní matky dohnala až k nervovému zhroucení. Tento rozhovor je věnován především ženám, které si díky její upřímné zpovědi mohou uvědomit, že nemusí být vždy ve všem NEJ. Ovšem na pozoru by se mělo mít i okolí přehnaně výkonných matek. Jisté náznaky předcházející totálnímu vyčerpání bývají totiž dost patrné. Potom je důležité začít bít na poplach a snažit se vymanit dotyčnou z jejích stereotypů dřív, než bude pozdě. Velké díky Beátě, že se rozhodla promluvit (a také úspěšně psát) o tématu, které je stále svým způsobem tabu, a přitom tíží tolik žen…

Na škole jste byla jedničkářka, „vzorná holka“…  Bylo vám to vlastní, nebo jste byla do této pozice nějak natlačena?

Bylo mi to vlastní, od dětství jsem byla dost ctižádostivá, chtěla jsem být ve všem nejlepší. Rodiče mne v tom samozřejmě podporovali, ale jen v tom dobrém slova smyslu. Ovšem vzhledem ke své povaze jsem si toho nabírala víc, než jsem mohla unést. 

Přemýšlela jste o tom, proč jste taková?

Chtěla jsem být chválená. Ve škole i doma.Takže jsem byla poslušná, vzorná žačka, doma jsem rodičům pomáhala, starala se o mladší sestru. Byla jsem na sebe dost přísná a nechtěla za žádnou cenu selhat. Nikde.

A to jste nikdy nezačala třeba kouřit? Nešla jste za školu?

Nikdy. První úlet nastal, když moje kamarádka slavila osmnáctiny, tam jsem se prvně opila. Ale byla jsem skutečně „vzorňačka“. Vlastně mi vyhovovalo být hodně doma, večer jsem ani nikam chodit nechtěla.

Ani po příjezdu na vysoku do Prahy jste nepropadla nástrahám velkoměsta?

Už na jednoletém pomaturitním studiu jsem zašla občas s kamarádkami ven a bylo to celkem fajn. Určitě mě v tom podporovali i rodiče, přestože na druhou stranu jim určitě vyhovovalo, že o mé pubertě ani nevěděli. Praha mě nijak zvlášť neohromila, i když kolejní život mě samozřejmě ovlivnil. Rozjela jsem se, ale myslím, že jsem nedělala nic neobvyklého, a tak i moje vysokoškolská studia opět proběhla bez zásadnějších obtíží.

Dost záhy do vysoké jste poznala svého muže…

Našla jsem si byt, kde paní pronajímala jednotlivé pokoje. Jeden z nich obýval i můj manžel. Vzali jsme to vlastně úplně z druhého konce. Nejdřív jsme spolu bydleli, pak jsme se spolu vyspali a až pak jsme spolu začali chodit :-).

Každopádně pak váš vztah vypadal jako z pohádky. Zamilovaní až po uši jste se vzali a krátce po svatbě čekali miminko… Jak jste se cítila, když jste zjistila, že jste v jiném stavu?

Byly to ty nejkrásnější pocity! Děti jsem chtěla už dávno, jen jsem čekala na toho správného člověka. Prožívali jsme s mužem skutečné štěstí.

Miminko se narodilo a splnila se vaše očekávání?

Naprosto. Narodilo se dokonalé miminko – zdravý, krásný syn. Nastoupila neskutečná euforie, já se totálně zamilovala a s miminkem trávila každou vteřinu, nedokázala jsem se  od něj vůbec odpojit, stále jsem na něj myslela. Ačkoli mívám sklony k jistým splínům, prožila jsem zcela bezproblémové šestinedělí a první rok mateřské byl naplněný a úžasný. 

Takže opět bylo všechno „na jedničku“, jak jste zvyklá.

Přesně. Zvládala jsem kojení na jedničku, miminko zvládalo všechno na jedničku. Až na nějakou tu dětskou nemoc, či občasné nevyspání si nevybavuju nic, co bych hodnotila negativně.

Druhé děťátko přišlo celkem záhy…

Zase jsem začala mít pocit, že bych toho měla stíhat víc. Synovi byl rok, přestala jsem ho kojit, takže si ho začali brát na delší dobu prarodiče a já se začala vlastně nudit. Chtěla jsem další dítě. Jsem plánovací typ, takže když jsem si kdysi nalinkovala, že do třiceti budu mít dvě děti, šla jsem si za svým. Musím přiznat, že manželovi se tou dobou do dalšího potomka příliš nechtělo. Chtěl mě nasměrovat i jinam, navrhoval třeba, abych se vrátila částečně do práce. Asi už cítil, že jsem plně pohlcená mateřskou a rolí ženy v domácnosti. Jeho varování jsem si ale vyložila zcela jinak a urazila se. Proč bych neměla zvládnout dvě děti?! Jeho upozornění, že zanedbávám nejen sebe, ale vlastně i jeho jsem si vyložila špatně. Nakonec jsem si prosadila svou a narodila se nám dcerka.

Nevnímáte zpětně, že to bylo přeci jen trochu rychle?

Ničeho nelituju a nic bych nevrátila, ale když o tom tak přemýšlím, možná by bývalo bylo rozumnější nechat tělo alespoň trochu odpočinout. Prošlo si jedním těhotenstvím, porodem, ročním kojením a hned naskočilo do toho samého kolotoče. V té době jsem vážila sedmačtyřicet kilo a tělo určitě dostalo dost zabrat…

Co tedy poradíte jednou svojí dceři, až za vámi přijde a svěří se, že plánuje rodinu…?

To samé, co řekla tehdy moje máma mně. Ať nic nepřehání a počká si. Ale nejsem typ,  který by chtěl někomu radit. Když byly děti maličké, bylo to dost těžké období, ale zase k sobě mají teď dost blízko a nyní už je všechno úplně v pohodě. Jsou soběstační. Ta počáteční námaha je vyvážená tím, jak dobře to funguje už pár let. Ale nebudu předstírat, že by to nebylo náročné. Zejména, když jsem neměla možnosti dát děti někomu hlídat. Babičky byly daleko a chůvu jsem nechtěla dovolit, to bych brala jako selhání. V té době jsem si nechtěla připustit nic jiného, než že jsem nesmírně šťastná, že mám dvě krásné zdravé děti. Navíc chlapečka a holčičku.

Brala jsem to tak, že jít se pobavit, nechat děti hlídat je selhání?

Ano, to jsem nedokázala.

Máma tedy podle vašich představ měla na sto procent fungovat pro děti…

Ano, tak jsem to v tu dobu cítila.

Říkáte „v tu dobu“… Vnímáte to teď jinak?

Určitě to nebylo dobře. Ale tehdy jsem už jela v jistém modu, žila jsem si svůj vnitřní život a nic okolo jsem moc nevnímala. Nyní to vidím z naprosto jiné perspektivy. Teď už bych chodila třeba na den do práce, abych si vyčistila hlavu a odpoutala se na chvíli od dětí. Pro mě byl tehdy největší odvaz, že jsem jednou týdně chodila s kamarádkou na cvičení. To bylo dceři osm měsíců, přestala přibírat, tudíž jsem přestala kojit a začala přikrmovat. I to jsem oplakala, protože jsem to zase vnímala jako zklamání. Selhání. Měla jsem naplánované ji kojit do roka.

Jak vypadal váš den?

Klasika. Každý den to samé, stereotyp. Vstali jsme, poklidila jsem, pohráli jsme si, svačinka, připravit oběd, ven s dětmi, obídek, děti si šly lehnout, poklidit, svačinka, s dětmi ven, uvařit, večeře, napapat, vykoupat, uložit děti a odpadnout. Když pršelo, přišly k nám kamarádky s dětmi, nebo my šli k nim. Pořád jsem však byla v kruhu dětí a kamarádek na mateřské. Často u nás bývalo dost dětí na návštěvě, v bytě bývalo dost živo. Žádný čas pro sebe ani pro manžela.

Muselo to být dost vyčerpávající…

Byla jsem přesvědčená o tom, že to dělám dobře. V té době jsem měla potřebu mít hlavně uklizeno, děti přihlásit na nějaké kroužky, dopřát jim pobyt venku a setkávat se s kamarády. Jejich především. Všechno prostě mělo být tak, jak jsem to někde vyčetla a je to vidět v reklamách na „polívku Vitana“, jak říkávám… Stejně jsem pořád nebyla úplně spokojená. Vadilo mi, že děti nesedí spořádaně u stolu, dělají scénky, maminka má nervy, je unavená. Takže jsem měla pořád potřebu vše pilovat a být lepší.

A ono se to tak trochu zvrtlo…

Ono se to zvrtlo dost. Už mi nestačilo vařit dvě teplá jídla denně, už jsem musela i péct, a to ke konci i čtyři plechy za den. Ale to už se začaly objevovat první panické ataky, hůře se mi dýchalo… Nicméně, dělala jsem jakoby nic a snažila se to ignorovat. Manžel už méně. Moje potíže se stupňovaly, nemohla jsem spát. Usnula jsem třeba na dvě hodiny a zbytek noci jen ležela a přemýšlela: Co jsem komu řekla, co jsem komu udělala, co jsem měla udělat jinak, kdy půjdeme  k doktorovi, co budeme druhý den dělat. Pořád mi v hlavě běžely povinnosti. Do toho jsem téměř přestala jíst a byla jsem schopná pít jenom colu. Skončilo to tak, že jsem se jednoho dne ocitla na podlaze a tělo mi dalo jasně najevo, že když ho neposlouchám jinak, musí prostě vypnout. Totálně. Nebyla jsem schopná se hnout a skončila na pohotovosti. Tou dobou už jsem brala antidepresiva, což jsem samozřejmě také nikomu nepřiznala, jen muži. 

Takže vy jste přeci jen sama vycítila, že už jste za nějakou únosnou hranicí?

Dva měsíce před tímto kolapsem jsem byla na jedné kontrole u svého lékaře. Když jsem mu pořád vyprávěla  o tom, že  mám samé povinnosti, navrhl mi, abych zvážila užívání antidepresiv. Upozornil mě na to, že si všechno moc beru. Přistoupila jsem na to, ale jak říkám, nikomu jsem nic neřekla. Styděla jsem se. Toto ani trochu nezapadalo do mého scénáře o perfektní a bezchybné matce. Měla jsem pocit, že maminka se dvěma zdravými dětmi musí být šťastná. 

Ačkoli to bylo dost silné varování, nepolevila jste a následovalo ještě drsnější zhroucení. Kdy už jste tu tíhu zkrátka neunesla?

Vše vygradovalo, když šel syn do školky. Těšila jsem se, že se mi trochu uleví. Byla jsem na mateřské už čtyři roky a to, co jsem předváděla za výkony mě i dost vyčerpávalo. Ale nastal opak. Neuměla jsem si totiž představit, že můj chlapeček někam odejde, že nad ním nebudu mít kontrolu, že se  o něj nebudu starat jenom já. Brala jsem to dost definitivně. Nemohla jsem si v hlavě srovnat, jestli je to dobře, nebo špatně. A když ve školce prvně spal, neunesla jsem to.  Vzala jsem si prášky a zapila je pivem. Ale nebylo na mě skoro nic znát. Možná jsem přišla kamarádkám odpoledne na hřišti zvláštní, energičtější, ale nijak dramaticky. Večer se však odpolední mánie proměnila v krutou depresi. To nastal zlom. Byl to tak neskutečně hrozný stav, že jsem i já uznala, že to takhle nejde.

Takže jste vyhledala odbornou pomoc?

Šla jsem ke svému lékaři, který mi doporučil,  abych zvážila odvoz do psychiatrické léčebny Bohnice. Doporučil mi, abych si doma zařídila potřebné a nechala se hospitalizovat. Celou noc jsem probrečela, ale rozhodla se kývnout. Nastoupila jsem hned druhý den.

V tu chvíli jste asi udělala to nejlepší, co jste mohla, ne?

Hrozně jsem se styděla a bála se cejchu blázince. Ale hned v první hodině pobytu se mi neskutečně ulevilo. Spadl ze mě balvan, měla jsem prostor přemýšlet jen nad sebou. Věděla jsem, že je o děti postaráno, nic jsem nemusela. Ačkoli jsem první noc nemohla spát ani s práškem na spaní, cítila jsem velkou úlevu. Hodnotím to jako dobrý krok a myslím si, že mi to zachránilo život. Ve chvíli, kdy jsem si ujasnila: Ano, chci žít, chci být zdravou mámou, chci být fungující manželkou, nechci se rozvést… šlo už všechno celkem snadno.

Jak probíhá taková léčba stresu a vyčerpání?

Na krizovém centru jsem strávila týden. Jakmile jsem tam nastoupila, věděla jsem, že je to moje šance. Nechtěla jsem ji zahodit. Chodila jsem na terapie. Mluvila a mluvila. Poslouchala jsem a snažila se řešit věci v sobě. Pomohlo mi už jenom to, že jsem se po dlouhé době pořádně a v klidu najedla. Byla to tedy úplně jiná strava, než ta moje bio, ale to jsem skutečně neřešila. Ve volném čase jsem spala. A rovněž rychle přišla na to, že když je mi zle, pomáhá mi psaní. Bylo tedy jasné, do čeho se pustím, až přijdu domů. 

Už jste to naznačila. Vy jste vlastně díky této životní peripetii začala dělat to, co vás nejen baví, ale jste v tom i úspěšná. Začala jste psát.

Nejdřív jsem psala skutečně jenom pro sebe, brala jsem to jako terapii. Za měsíc jsem ze sebe dostala všechno, co jsem chtěla, a najednou mi ta knížka přišla dobrá. Řekla jsem si, že zkusím najít vhodného vydavatele, nebo ji uveřejním svépomocí. Všechno to, čím jsem procházela, mi zvedlo sebevědomí. Dřívější puťka domácí rozkvetla a začala si věřit.

Vaše kniha Klára nad propastí zaznamenala velký úspěch a jezdila jste s ní i po besedách, autorských čteních. S jakými reakcemi jste se setkávala nejčastěji?

Troufám si říct, že jsem pomohla hodně ženám. Mnohé mi napsaly e-maily, dokonce jsem dostala výtisk podepsaný matkami z Česka i ze Slovenska, které obsah rozhodně kvitovaly. To samozřejmě zase pomáhalo a pomáhá mně. Stalo se mi také, že ke mně přišla osmdesátiletá paní, která mi řekla: „Víte, mně se to stalo, když mi bylo pětadvacet, manžel se se mnou rozvedl a já jsem ráda, že  o tom teď mluvíte. Konečně slyším, že je to normální.“

A co je tedy normální?

Že člověk může být vyčerpaný, že si může říct  o pomoc, že mu může být špatně, že mu může být smutno a nemusí se za to stydět. Nástrahy si staví i matky navzájem.  Mám pocit, že každá se prezentuje v tom nejlepším světle. Nepozveme si návštěvu, když není naklizeno, hostům uvaříme jen to nejlepší, děti musíme mít upravené… Snažíme se vypadat lepší, ale ono to tak nemusí být. Kdyby ten obraz Matky byl jiný, normálnější, bylo by to lepší. Takto máme zapotřebí se srovnávat s Matkou, která má naklizeno, navařeno, přitom dělá kariéru. Když se s takovým obrazem setkáváte na stránkách časopisů, slýcháte  o něm, ovlivní vás to. Já jsem asi takové iluzi propadla.

Co byste poradila novopečeným maminkám, které jsou plné elánu, mají vše načtené a chystají se plnit roli Matky na výbornou?

Kdybych měla teď dítě s těmi zkušenostmi, které jsem nabyla, určitě bych si naplno užívala každou chvilku s prckem. Jeho dětství strašně rychle uteče a nikdo zpětně neřeší, jestli bylo uklizeno, jaké měly děti oblečky, co jsem zrovna uvařila. Nikdo už nikdy neřekne: Ty jsi tak skvěle pekla, jak´s to dělala…? Důležité je maximálně vytěžit z okamžiku. Nestydět se říct  o pomoc. Navíc bych se nevzdávala koníčků a dělala bych si plánovaně chvilky pro sebe. Nejdůležitější je vykašlat se na přízemnosti a užívat si co nejvíc hezkých okamžiků.

Beáta poslední dobou propadla běhání. Dokonale si prý při něm vyčistí hlavu...

Více  o Beátě na: https://www.facebook.com/bea.matyas 

Beátiny knihy:  

Klára nad propastí 2012, Karla v pasti 2012, Klaudie na rozcestí 2013, Lucie v pozici stromu 2014

Foto: archiv Beáty Matyášové, Robert Tichý, Pavel Ovsík

Rádi byste se s námi podělili o zajímavý příběh?  Neváhejte nás kontaktovat na e-mailu: redakce@jomagazin.cz, kam uveďte stručný popis vašeho příběhu. Poté se vám ozve redaktor JO magazínu a True Story je na světě - JO!