Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; nodequeue_queue has a deprecated constructor in /data/web/virtuals/82853/virtual/www/subdom/jomagazin/sites/all/modules/nodequeue/nodequeue.module on line 445

Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; views_display has a deprecated constructor in /data/web/virtuals/82853/virtual/www/subdom/jomagazin/sites/all/modules/views/includes/view.inc on line 2553

Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; views_many_to_one_helper has a deprecated constructor in /data/web/virtuals/82853/virtual/www/subdom/jomagazin/sites/all/modules/views/includes/handlers.inc on line 753
Neuvěřitelný životní příběh naší čtenářky. Překonala děsivou nemoc, ztrátu bydlení i partnerovu zradu! | JO Magazín

Neuvěřitelný životní příběh naší čtenářky. Překonala děsivou nemoc, ztrátu bydlení i partnerovu zradu!

Autor: red dne: St, 02/11/2015 - 17:18.

V roce 2007, kdy se mi narodila dcera, jsem se rozvedla se svým manželem, se kterým už jsem déle nemohla žít. V noci se nevracel domů, byl závislý na hracích automatech, kradl mi peníze a o rodinu zájem neměl. Nějaký čas jsem bydlela u svých rodičům, kterým tímto děkuji za neuvěřitelnou pomoc. Po roce jsem si našla partnera a po dalším roce jsme se s dcerou odstěhovaly k němu do pražských Dejvic. Partner byl o 4 roky starší než já, pracoval jako kuchař v jedné nejmenované pražské restauraci a já byla na mateřské dovolené s dcerou.V bytě o velikosti 3+1 jsme bydleli ještě s partnerovým dědečkem, který již byl v penzi.Vše se zdálo být konečně na dobré cestě. Měla jsem chlapa, který nás miloval a staral se o nás. Žili jsme naprosto běžným životem, jako každá normální rodina. Ale pak...

Cestovala jsem s dcerou městskou hromadnou dopravou, když se mi z ničeho nic udělalo nevolno. Bušení srdce, mdloby, pocit na zvracení... Přikládala jsem to k nižšímu krevnímu tlaku, kterým trpím od mala. Přijela jsem domů a bylo mi lépe.

Po několika dnech se to objevilo znovu. Opět při cestování. Začala jsem se tedy cestování vyhýbat.

K lékaři? "Ne, nejsem blázen, abych chodila po doktorech.” Nemohu přeci sdělit lékaři, že mi je vždy nevolno z metra a autobusů, pomyslela jsem si.

Po necelém měsíci, kdy jsem si hrála v dětském pokojíčku s dcerkou, to přišlo zas. Bolest na hrudi, nemohla jsem dýchat, bušilo mi srdce. Umírám, pomyslela jsem si. A ihned volala rychlou záchranou službu. Odvezli mne do nemocnice s podezřením na infarkt. Po několikahodinovém vyšetření ke mne přišel lékař, že si mám najít psychiatra. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mám vážné zdravotní problémy, že mám jistě onemocnění srdce a že mi nerozumí. Lékař si trval na svém.

Byla jsem zoufalá. Ještě ten den mne pustili domů. Byla jsem rozhodnutá, že na psychiatrii nepůjdu.

V dalších dnech se mi ale přitížilo. Bušení srdce, bolest a pálení na hrudi, křeče v rukou, které se střídaly v několikaminutové bolestivém zatínání svalů, které přecházely v třes. Byla už jsem na dně a tak se rozhodla psychiatra navštívit. Netušila jsem, že na dno si teprve sáhnu. Psychiatr mi dal několik knih a řekl: “Až si je přečtete, přijďte."

V knihách bylo několik příběhů naprosto normálních lidí,  kteří popisovali stejné příznaky, které se objevovaly mně. Nazývané panická porucha, neboli panická ataka, agorafobie či sociální fobie.

Nadměrný úbytek serotoninu v mozku ve většině případů vzniká z dlouhodobého stresu či prvotní symptomy mohou pocházet již z dětství. Dostala jsem léky a doma si pročítala veškeré brožury spojené s onemocněním. Připadalo mi, že se to nelepší, mé stavy stále trvaly, ba se zhoršovaly. Dopadlo to tak, že už jsem přestala úplně vycházet z bytu. Dál to tak ale nešlo. Dohodli jsme se s partnerem, že se z Prahy odstěhujeme. Na podzim jsme se odstěhovali do malého, přesto útulného domečku nedaleko Poděbrad, kde jsem si myslela, že když budu pryč od metra, davů lidí a přeplněných nákupních center, bude mi lépe,  ale nestalo se. Neustále se mi jen přitěžovalo a přibývalo více stavů paniky.

Shodou okolností v ulici, kam jsme se nastěhovali, byla psychiatrická léčebna, kam jsem začala docházet. Když už jsem byla ve fázi, kdy mí rodiče denně dojížděli z Prahy ke mne domů, aby mi pomohli s dcerkou, neboť já toho nebyla schopna, kvůli přibývajícím potížím mne přijali do psychiatrické léčebny, kde mi měli pomoci. V léčebně jsem strávila 4 měsíce, ale výsledky žádné. Dokonce už u mne začalo i sebepoškozování. Po propuštění z léčebny jsem se rozhodla, že zkusím "fungovat " sama. Ale jak? Nešla jsem ani do obchodu nakoupit, nedokázala jsem vyjít z domu. Můj život byl najednou "oplocen" .Trávila jsem dny, týdny, měsíce jen doma nebo na zahrádce. A i tak docházelo k záchvatům paniky. Dcera pro mne byla a stále je prioritou a já potřebovala být pro ni oporou. Dobrovolně jsem tedy nastoupila léčbu v pražských Bohnicích, kde jako hlavním programem bylo tzv. KBT - kognitivně behaviorální terapie. Vzhledem k tomu, že dcera byla největší motivací, "nahrálo" to tak mým lékařům. "Chcete vidět dceru? dojeďte si za ní,” řekl lékař, který věděl, že do dopravních prostředků mne nikdo nedostane. Po několika marných pokusech jsem se dostala autobusem za dcerou,  která v době mé léčby byla u rodičů. Byl to pro mne neuvěřitelný úspěch.

Celkem  tři měsíce jsem strávila v bohnické léčebně, kde mi ale nutno podotknout nepomohli lékaři, nýbrž já sama. Je velice těžké pochopit toto onemocnění, ale člověk nejen že musí chtít, ale musí začít vnímat sám sebe a nevyhýbat se situacím, které mu jsou nepříjemné. Začala jsem si sepisovat všechna místa a situace, které mi nedělají dobře. Každý den jsem se pokoušela o jejich překonání. Pravda, do dnes jsou situace, které nezvládám na sto procent,ale....Domů z léčebny po propuštění jsem jela s dcerou vlakem, začala s ní chodit na procházky, do kina, do obchodu. Pomalu cestovat metrem, i když jen v omezené míře. Důležité ale bylo být bez stresu. Po návratu domů, kdy jsem konečně začala fungovat, přišel další pád. Partner, který vždy byl tak úžasný a tak krásně jsme spolu vycházeli, se začal pomalu odcizovat. Více času trávil s kamarády, než s námi. Domů si jednoho z kamarádů vodil tak často, že už jsme na sebe neměli čas vůbec. Jeho kamarád jménem Filip byl sice velice vtipný a vždy s ním byla zábava, ale přeci jen jsem chtěla mít partnera trochu více pro sebe. Bylo září a já prvně vedla dcerku do školky. Měla jsem radost, že jsem schopna se vzdálit domova a že už je vše v pořádku. Vrátila jsem se domů a nechápala, co se děje. U domu stáli exekutoři, kteří mi sdělili,  že partner, který dal dům do zástavy , nesplácí dluh a tak se dům exekučně zabavuje. Nevěděla jsem ani o dluhu, ani o zástavě domu. A tak jsem se musela vystěhovat. Telefonovala jsem  rodičům, kteří pro mne přijeli, vyzvedli jsme dceru ze školky a já šla bydlet k rodičům. Neměla jsem kam jinam jít.Téhož večera přijel partner i s Filipem, aby mi oznámili, že už rok a půl jsou milenci. Nepopsatelný pocit, když v jeden den zjistíte, že jste přišli o bydlení a partner odchází k milenci.

V tu chvíli ale nebyl čas na hroucení se a upadání do paniky. Věděla jsem , že musím fungovat pro dceru. Přestala jsem myslet na onemocnění, které mám a začala si hledat práci. Po čase jsem si s dcerou našla pronájem a odstěhovala se od rodičů. A i přes občasné opakující se stavy paniky žiju dál. Je v životě spoustu situací a překážek, které člověka srazí na dno, ale život je jen jeden a byla by škoda ho prosedět mezi čtyřmi zdmi. Je mi 28, stále bojuji, ale mám skvělého partnera, dcera je ve druhé třídě základní školy, cestuji  metrem, jezdíme na výlety… Netvrdím, že zvládám všechny situace,  nevím kdy se opět ten hrozivý stav objeví, ale jedno vím jistě. Až člověk pochopí sám sebe, pochopí i to, že co se zdá být nemožné, je vlastně jen další krůček dopředu.

 

 

Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Inzerce
Podlahy Rooms