True Story: „Bude tady půl roku, tak si ji užijte,“ oznámili Martině poté, co její dceři odoperovali nádor

„Říkali jsme jí Bramboro,“ vzpomíná Martina na doby, kdy byla Anička blonďatým andílkem všem jen pro radost. Přezdívku jí vymysleli, protože byla trochu nemotorná, ovšem nijak výjimečně. Malé děti přeci padají, říkali si...  Jenže za Aniččiny pády mohl nádor. Hrůzná diagnóza změnila rodině život. Malá holčička ale zabojovala a vyhrála. Happy end, pomyslíte si. Ale jen co rodina překlenula jednu osudovou zkoušku, musela čelit další tragédii. Přesto paní Martina nakonec našeho rozhovoru s odhodláním tvrdí něco, co s jejích úst zní o to intenzivněji:  „Štěstí existuje!“

Anička předtím, než vše začalo...

17. 9. 2004 – Martině řekli, že dcera má nádor na mozku

29. 9.  –  plánovaná operace, odložená kvůli akutnímu případu

30. 9. – operace

23. 12. – propuštění domů

Klíčová data životní etapy, na kterou by Martina nejraději zapomněla má pevně vryta do paměti.  Tyto „záseky na pažbě“  jsou nezvratným důkazem toho, že drama, kterým si prošla její rodina před jedenácti lety jen tak nezapomenou.  Rány navíc jitří fakt, že zhoubná nemoc  zaútočila na jejich rodinu ještě jednou, bohužel tentokrát nebyla přemožena a Martiny manžel, tatínek dvou dětí zemřel. Někdo by se na jejím místě hroutil a třeba i přemýšlel nad vlastním koncem. Ona ale chce jít dál a především být dobrou mámou svých dětí. „Podporujeme se navzájem,“ prozrazuje lék proti depresím. Soudržnost, odhodlání, láska a naděje, to je bohatství, které Martině a jejím dětem nikdo nevezme.

Můžete  na začátek objasnit, jak jste přišli na to, že je s Aničkou něco v nepořádku?

Byla narozená v řádném termínu, měla dobrou váhu, tudíž nebyl důvod navštívit neurologa. Vyvíjela se normálně, jen trošku víc padala, zakopávala, ale ne nijak výjimečně. Navíc moje mamka říkala, že jsem bývala také taková nemotora.  Když začala chodit ve třech letech do školky, tak se plně projevilo, že má oproti ostatním horší motoriku. Neuměla například jít rovně po čáře a začala dávat hlavu na stranu, což bylo patrné nejvíce, když se dívala na televizi.  Jednou do měsíce se jí udělalo v noci špatně a zvracela, začala si ztěžovat na bolení hlavičky. Ale pořád to nebylo nic tak zásadního, co by nás znepokojovalo. Nic neobjevil ani pediatr na běžných kontrolách.

Máma se svým andílkem

Kdy se tedy její stav zhoršil tak, že vás to začalo znepokojovat?

Myslím, že jistou změnu k horšímu jsme zpozorovali po očkování ve třech letech a hlavně si časem nešlo nevšimnout, že v porovnání s ostatními dětmi je na tom opravdu hůř. Proto nás poslali na neurologii.  Tam mi řekli, že má asi skryté šilhání a nařídili, že musíme stabilitu trénovat. Třeba chůzí po kladině. V létě na dovolené ale už zvracela častěji, ale třeba během dvou hodin už byla zase čilá a hrála si jako obvykle.  Pak jela ještě k moři s babičkou. Ta mi po návratu říkala, že jí přijde, že není Anička ve své kůži. Po konzultaci s pediatrem mě opět poslali na neuro, kde ze mě udělali přecitlivělou matku. Konečně nás poslali na magnetickou rezonanci a CT.  

A tehdy jste se dozvěděla, že má Anička nádor?

Už když nás v nemocnici vezli z vyšetření na vyšetření, tak mi přišlo, že sestřičky něco ví, nebo tuší a šuškají si o tom. Žádná mi ale nechtěla nic sdělit, to že může jen lékař.  Paní doktorka mi zase řekla pouze to, že musí dceru vzít ještě jednou na magnetickou rezonanci, že se jim „něco nezdá“. To už jsem samozřejmě nějaký problém začala tušit i já. Když ji vezli z vyšetření, řekli mi, ať zavolám někomu blízkému, abych tam nebyla sama. Manžel byl na služební cestě a nikdo jiný z rodiny také nemohl.  Byla jsem s Aničkou na pokoji, kam přišla paní doktorka se snímky mozku, bylo to jak ze špatného filmu a řekla: „Tady je nádor, když ho neodoperujeme, dlouho tady nebude,“ a odešla.  Seděla jsem tam pak sama jak opařená. Až odpoledne dorazil můj nevlastní otec.

A co se dělo dál?

Dostali jsme termín operace. Aničku naštěstí operoval  pan doktor  Beneš, uznávaná kapacita. Zákrok podle všeho dopadl dobře, ale museli jsme čekat. Sdělili nám, že je ochrnutá na půl těla.

Muselo to být šílené období. Jak jste se smiřovala s novými informacemi, které nebyly vždy optimistické?

Samozřejmě to byl šok, ale měla jsem doma ještě syna, který chodil do druhé třídy, musela jsem fungovat už jen kvůli němu. Za Aničkou jsem jezdila každý den. Měla jsem z ní opět tříměsíční miminko, které se musí od začátku učit všechno znovu. Ani na moment jsem si nepřipustila, že by tady neměla být. Šimrala jsem jí po nožičkách a cukala jimi, proto jsem nevěřila tomu, že by měla zůstat ochrnutá.

A jaké byly prognózy po operaci?

Zřejmě mě chtěli připravit na nejhorší. Říkali mi: „Bude tady půl roku, tak si ji užijte“. Paní doktorka byla drsná. Například když jsem Aničku poprvé viděla připojenou ke všem těm přístrojům, tak mě uzemnila tím,  abych nehysterčila. Když jsem chtěla mluvit s operatérem, odbyla mě tím, že pan doktor je ještě drsnější než ona, ať jsem ráda, že mluvím jen s ní. S Aničkou ležel na pokoji chlapeček, kterému dávali od začátku větší naděje. Zpočátku se také zotavoval lépe, ale na Mikuláše zemřel.  Nechci nikomu nic vyčítat ani podsouvat, je to jen můj pocit, ale přišlo mi, jakoby diagnózy a následně tedy i prognózy prohodili…

Můžete mi popsat, jak probíhala Aniččina rekonvalescence?

Aničce trvalo pět týdnů, než řekla první slovo, po třech měsících začala chodit. První rehabilitace probíhaly v nemocnici. Z Krče nás převezli  do Motola, kde jsem se dostala díky Vendule Svobodové na hematologické oddělení, tam jsem mohla být s Andulkou na pokoji. Rodiče onkologických dětí jinak s dětmi na pokoji nejsou. Chemoterapii jsme nepotřebovali, ale ozařování ano. Každý den nás na něj v pět ráno vozili, každý den Aničku uspávali, protože jinak by tu proceduru nevydržela. Na víkend nás pouštěli domů. Po propuštění nás čekali kontroly co tři měsíce, poté po půl roce, nyní chodíme jednou za dva roky. 

Zůstaly vaší dceři nějaké následky?

Na chůzi se nic neprojevuje, ale nějakou dobu šilhala, to se spravilo operací. Dodnes má však ochrnutou tvář a neslyší na jedno ucho.

Jak se nyní koukáte na dar toho mít zdravé dítě?

Je to něco úžasného a nepopsatelného. Když mi přinese horší známku, nebo cokoli, je to pro mě nepodstatné. 

Ve třech letech je ještě dítě malé, ale na druhou stranu už vnímá, co se děje kolem něho. Máte pocit, že to, čím si Anička prošla, ji nějakým způsobem formovalo?

Určitě. Je silná a odolná. Ale  jsou dny, kdy přijde třeba ze školy skleslá, že se jí smály, že má křivou pusu. Někdy po ní pokukují na ulici, to mám sto chutí jim něco říct. Andulka mi ale sama říká, že je na to zvyklá. Ale když ve škole probírali magnetickou rezonanci, vyprávěla  o tom celé třídě a všichni ji poslouchali a respektovali. Chtěla být lékařkou, ale to už ji přešlo.

Anička s milovaným pejskem

Když se ohlédnete zpátky, co pro vás bylo nejhorší?

Forma, jakou mi to sdělili. Pomalu „na koleni“ v pokoji bez jakékoli opory. Když jsem svůj zážitek z Krče porovnávala s tím, jak se tuto informaci dozvěděli rodiče v Motole, bylo to dost jiné. Pozvali si je do příjemného prostředí, kde byli přítomni všichni lékaři, kteří k problému měli co říci a rodiče seznámili s tím, co nemoc znamená, co mají očekávat, co se bude dít. Ta forma, jakou se člověk tu hrůznou novinu dozví, je velmi důležitá. Proto bych chtěla poděkovat všem, kteří se  o nás následně starali v Motole, tam byl ten přístup prvotřídní. Jmenovitě mé díky patří panu doktoru Mališovi, kterému vděčíme za mnohé.

Když pominu tedy ty krušné začátky, nejhorší potom bylo hledání práce, kde by mi vyšli vstříc. Tehdejší zaměstnavatel byl férový a držel mi místo, ale po třech měsících po mém návratu všichni tak nějak zapomněli, čím procházím a najednou byl problém brát si volno, abych šla „už zase“ s dcerou do Motola… S tím jsem se setkávala na mnohých pracovištích a také jsem kvůli tomu už mnohokrát práci vystřídala.

Co byste vzkázala rodičům, kteří prožívají to, čím jste si prošla?

Hlavně aby nic nevzdávali.  Děti jsou silnější, než si myslíme a zvládnou víc, než si umíme představit. Důležité je myslet pozitivně a nepřipouštět si špatné konce.

S tátou...

Poslední společné Vánoce

Vaše rodina bohužel ještě jednou čelila rakovině…

Onemocněl manžel, který nad nemocí nevyhrál a loni zemřel. Podstoupili jsme opět všechna ta kolečka jako tehdy s Andulkou a pevně jsme věřili, že se uzdraví, ale nestalo se. Nejhůře to snášela právě dcera. Nemohla pochopit, že když jí se podařilo uzdravit, tátovi ne…

Co vám pomohlo překlenout další životní zkoušku?

Kromě mých rodičů, bráchy a kamarádů to byly hlavně moje děti. Pořád se navzájem uklidňujeme a držíme se. Když se stýská jednomu z nás, další dva ho podpoří a třeba i rozesmějí.  Neměnila bych, jsem moc a moc ráda, že je mám. Pro ně stojí za to žít.