Láska chodí i ob generace a nemá cenu bránit se osudu…

Když jsem byla malá, babička mi vždy před spaním místo pohádek vyprávěla různé historky z vlastního dětství. Měla jsem tak dokonalý přehled o jejích kamarádech i místech, kde se pohybovala.

Nejvíc mě bavily příběhy z léta, které trávila v Plané nad Lužnicí a kde kolem sebe měla téměř samé kluky. Mezi nimi byla i dvojčata Boháčova, jeden hezčí a vtipnější než druhý, a babička, která s nimi nejen vyrůstala, ale i dospívala, se do obou natolik zamilovala, že po krátkých pletkách s jedním či druhým jí nezbylo nic jiného, než to rozseknout a najít si jiného kluka. V hlavě jim to prý dokonce leželo i po svatbě, kterou jí jeden z bratrů Boháčových prý ani nemohl odpustit.

A proč že to vlastně celé píšu? Před pár měsíci jsem se přes své přátele seznámila s jedním mladým mužem. Pro výraznost jeho křestního jména jsem se ani nepozastavovala nad příjmením a po čase s ním začala chodit. Protože jsme oba ukecaní, nejednou došlo i na vyprávění starých rodinných historek, a to konkrétně těch, které prožívali v mládí naši prarodiče. Ale ani v tu chvíli mě vlastně nijak nezaujalo, že Boháčův děda měl dvojče a byl z Plané.  Až když jsem po roce našeho vztahu jednou uviděla fotku, kterou moc dobře znám a poznala na ni svou šestnáctiletou babičku, došlo mi, s kým mám vlastně tu čest.

Od té doby věřím na osud! Za zmínku ještě stojí, že jsme potom snad půl roku poslouchali poznámky na téma, nejsme-li náhodou příbuzní. Svět je fakt malý, náhody se dějí a dobře, že tak!