Povídka na pokračování: RACHEJTLE

Rachejtle

(první díl možné číst zde)

Ale teď zpět do potemnělé ložnice mé nastávající milenky, která tlumené světlo zvolila i proto, že ji milosrdně halí vrtochy hygienou nedotčené pokožky smíchané s plísní skrývající se v upocených tělesných záhybech. Cítil jsem sladkokyselý zápach přebitý levnou vůní toaletního osvěžovače. Odvaha mi ale nechyběla. Dostál jsem svým morálním zásadám. Přece jen, mohla to být právě ona...jiskra. Druhý den ráno mi došlo, že to jiskra nebyla. Pořádná rachejtle ano, ale jiskra ne. „Tahej mě za vlasy, nadávej mi,“ řvala na mě celou noc a já se zoufale snažil vyhovět jejím nekonvenčním tužbám. Ráno mě probudilo ohlušující chrápání. Když jsem ji podruhé viděl nahou vedle sebe, tentokrát již v ostrém ranním světle, které jakýkoliv kaz na kráse násobilo pěti, pochopil jsem, že zde svoje citové kotvy spouštět nebudu. Je třeba zvednout plachty dříve, než se probudí. 

 Tajně jsem se vyplížil z ložnice, opatrně za sebou zavřel tapetou s motivem lesa polepené dveře a tiše jako špionážní myška jsem po špičkách cupital přes, zažloutlými tapetami, obloženou chodbu směrem k vchodovým dveřím, vedle kterých se nacházely i ty záchodové. Ozvalo se spláchnutí, rychle jsem zabral za plastovou kliku své jediné možnosti k útěku, ale spletl jsem se. Za dveřmi stála vrásčitější kopie mé noční lásky s doutnající cigaretou mezi tlustými rty. „Co tady chcete?“ vyštěkla. „Já jsem jenom přespával u vaší dcery. Mohla byste mě pustit ven?“ zeptal jsem se bázlivě. Upocená paní domu si mě nedůvěřivě prohlédla skrz větve rudých žilek ve svých skelnatých očích a poté její ochmýřená ústa zahřměla do chodby: „Rosťo!“ 

Sakra, na Rosťu jsem zapomněl. „Rosťa je magor. Jdeme po ulici a on najednou někomu vrazí pěstí,“ svěřovala se mi Hilgerburda ještě před naší společnou nocí a až teprve teď na mě dopadla skutečná tíha jejich lehce vyřčených slov. Když jsem zaslechl bolestné praskaní postele a kroky imbecilního hromotluka, proměnily se mé nohy a ruce v dřevěné špalíky. Z hlavy mi vyrostl dlouhý drát s úchytem, z něhož se spustily vodící nitě, které mi obkroužily zdřevěnělé končetiny. Čekal jsem, až pan loutkář se mnou dohraje tuto nepovedenou grotesku a vrátí mou marionetu do pokoje Hilgerburdy, aby si měla zase s čím hrát. Rosťa se potácivě dovalil a podle tmavé vlhké skvrny na jeho trenýrkách bylo jasné, že se nenachází ve stavu ovládat naprosto nic. Matka znechuceně odemkla vchodové dveře a vyhodila mě z papundeklových kulis. Poučil jsem se. Příště už nebudu hledat jiskřivý odraz osudové hvězdy na stojaté hladině morální žumpy. 

Žumpu jsem vyměnil za labyrint. Spletité bludiště neuchopitelné ženské duše je často poseto lahodnými drobečky v podobě polibků, pohlazení či mozek otupujících masáží mužského ega. Když u vchodu ochutnáte jeden, dostanete ihned chuť na druhý, třetí, čtvrtý až se dostanete na první rozcestí. Zde už si musíte lahodnou pochoutku, na které se s přibývajícími dávkami stáváte závislí, zasloužit. Půjdete-li vlevo, nedostanete nic, ale vy se nechcete vzdávat slasti, kterou vám žena dopřeje, když půjdete cestou, jež vám vyznačila, ačkoliv nejraději byste šli na druhou stranu. Takhle se to opakuje několik rozcestí a vy už začínáte být laciným lákadlem pomalu přesycení. Na další křižovatce se proto vydáte tou cestou, kde drobky nejsou, ale po několika krocích vám začíná docházet, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Vybral jste si sám, ale pocit úzkosti vás zažene zpět na cestu s drobečky, jejichž chuť už není tak lahodná. Drobky vám rostou v puse, chcete se vrátit, ale nevíte kudy, protože jediné drobečky, co jste měli k dispozici, už jste snědli. Navíc bludiště se často proměňuje. Tam, kde zeď ještě před chvílí nebyla, najednou je a vy už nemáte vůbec žádný přehled. Jste lapeni. Během výpravy za jiskrou mě osud zavál do mnoha labyrintů ženských duší, ve kterých jsem se rád dobrovolně ztrácel, ale když jsem hledal vlastní cestu, byl to problém. Toužil jsem po tom, cítit se i ve zdánlivě bezvýchodném bludišti svobodně.   

Jindřich Bíč

A co vás čeká příště? Malá ochutnávka:

Ohňostroj

„Svobodaáááá,“ hulákala Markéta z otevřeného okna jedoucího vlaku. Byla barevným ohňostrojem, jenž oslavoval spontánnost a maloval na černém suknu noční oblohy mistrovskými tahy prchavou krásu nezaměnitelných okamžiků. Svoboda není tichá.