Prošla jsem si peklem s nemocnou dcerou, ale stálo to za to. Neexistuje nic hezčího než vidět, jak je štastná.

Bylo mi osmadvacet let. Čekala jsem holčičku a měla jsem rizikové těhotenství. Už třikrát jsem potratila, a tak jsem o to více doufala, že se to tentokrát povede a já budu šťastnou matkou. Povedlo se, o dítě jsem nepřišla, ovšem celých devět měsíců jsem musela trávit doma a odpočívat. Manžel zastával všechnu práci za mě, vařil, uklízel, pral… Do toho všeho se staral samozřejmě i o mne. Bylo to velice těžké období a já jsem si říkala, že už to musí skončit a přijde jen to dobré.

Když jsem byla v sedmém měsíci, nastaly velké problémy. V té době už byl můj manžel kvůli práci v zahraničí, neboť vše vypadalo nadějně a já ho přesvědčovala, že to tu sama zvládnu. Ovšem realita byla jiná. Musela jsem být převezena do nemocnice na pozorování. Měla jsem velké bolesti a vypadalo to, že se má dcera každým dnem narodí. A tak se to stalo. Dcera přišla do týdne na svět, narodila se tedy v sedmém měsíci těhotenství císařským řezem. Porod byl velmi náročný a komplikovaný, přirozenou cestou to nešlo. Měla dětskou mozkovou obrnu, naštěstí v nepříliš kritickém stadiu. Ten den jsem měla pocit, že chci umřít. Avšak dnes, již s úsměvem na rtech, musím podotknout, že jsem pyšná matka, která se zaťatými zuby zvládla i toto těžké období života.

O všem jsem ještě ten den informovala manžela, který ale nemohl zahraničí opustit. Dodával mi sílu a naději alespoň skrz telefonáty a dopisy. Dcera musela být následující tři měsíce v inkubátoru, aby dohnala váhu a výšku. Poté jsem si svou malou Kateřinku mohla konečně odvézt domů a zabydlet se s ní. Věnovala jsem dceři každou minutu svého dne. Vyžadovala obrovskou péči a pozornost. Zpočátku jen spala, nechtěla ani mléko, byl to pořád maličký drobeček. Jak ale plynul čas, rostla a už v šestém měsíci jejího života jsem s ní musela začít docházet na terapie. To zabíralo nepředstavitelně mnoho času a energie. Bylo pro mě utrpení vidět, jak moje malé miminko vříská a nemůže se nadechnout bolestí, kterou na terapiích prožívalo. S Katkou se musela praktikovat speciální cvičební metoda, kterou bylo nutné vykonávat alespoň pětkrát denně. Musela jsem si tuto formu cvičení nastudovat z odborné literatury, protože jsem se s tím nikdy předtím nesetkala. Cvičení bylo pro dceru velice náročné a bolestivé, jenže pro její zdravotní stav nezbytné. Hrozilo jí totiž, že by se také nemusela postavit na nohy. Tento fakt mi na síle nepřidával, ale musela jsem se držet a doufat v lepší zítřky. Ve třech letech byla na operaci s nohama, jednalo se o zákrok nutný k tomu, aby byla schopná chůze. Do svých tří let se jen plazila. Zákrok dopadl dobře, ve svém čtvrtém roce už s přehledem chodila a byla jako ostatní děti, jen pokulhávala, ale dokázala se postavit na nohy, což bylo pro nás všechny hlavní.

Dnes je dcera na vysoké škole, má přítele a vede spokojený život. Já jsem zpětně za tuhle zkušenost moc ráda, dokázala jsem sama sobě, že jsem schopná žena a svou dceru jsem zachránila z nejhoršího, a poskytla jí tak lepší budoucnost.