Tvrdila, že je neplodná, byla to bouda. Teď jsem táta a ani nemůžu své dítě vídat…

Seznámil jsem se s holkou. Byla sympatická a po pár rande jsem si dokonce dokázal představit, že bychom spolu mohli plánovat něco trvalejšího. Už velmi brzy mi opatrně a se studem sdělila, že je neplodná. Podstoupila prý nejrůznější léčby, ale vše bylo marné. V tu chvíli jsem byl překvapen, ale miloval jsem ji, navíc jsem ještě nebyl ve věku, kdy bych pomýšlel na děti, takže jsem to neviděl jako vůbec žádnou překážku.

Jenže po pár měsících randění (a pár intimních chvilkách) mi oznámila, že je v jiném stavu. Zázrak, tvrdila. Ale kamarádi mi říkali, že jim na tom něco „smrdí“. Začal jsem pátrat a udeřil na ni. Po několika závažných rozhovorech se mi s brekem přiznala, že si svou údajnou sterilitu vymyslela, protože tolik toužila po dítěti, že nechtěla čekat, až se rozhodneme plánovat rodinu po několika měsících, možná letech.

Doufala prý, že až mi tu „nečekanou“ novinu dělí, budu šílet radostí, vezmeme se a budeme šťastná rodinka. Jenže ouha, já nebyl takový vůl a její neférový plán odhalil. Když začala tušit, že její plánovaná idyla se konat nebude, začala hysterčit. Že prý co jsem to za chlapa, když ji nechám samotnou s dítětem… Ale já se jí snažil vysvětlit, že totálně zklamala moji důvěru a že nemůžu spojit svůj život s někým, komu nemůžu věřit. K dítěti jsem se ale od začátku chtěl přiznat a chtěl jsem se podílet i na jeho výchově. Když šlo úplně do tuhého, v afektu na mě křičela, že ani neví, jestli je moje. „Cože?!!“ to mě tedy opravdu dodělalo. I když to zní drsně, nechat ji samotnou v jiném stavu, rozešli jsme se.

Přesto jsem projevoval zájem o průběh těhotenství. Udeřila, zda se tedy k miminku přihlásím, to jsem však logicky trval na testech otcovství. Ty si prý udělá dodatečně  - jsem snad úplnej trotl? Ne, buď hned, nebo ať se mnou nepočítá. Ano, DNA potvrdila, že se jedná o mé dítě. Papíry jsem podepsal, dokonce mě i několikrát vzala na ultrazvuk.

Když se však dítě narodilo, úplně mě odřízla, odstěhovala se k rodičům. Finanční výpomoc, na níž jsme se mimosoudně dohodli, jsem posílal pravidelně. Ale když jsem prosil, že se chci s dítětem vidět, souhlasila jen s velkým odporem. Největší zločinec jsem byl v očích jejích rodičů. „Nechal naši holčičku na holičkách,“ koukalo jim z očí… Kdyby věděli, jaká je ta jejich „holčička“ intrikánka.

Bohužel vzájemná vzrůstající averze vedla k tomu, že dítě vídám jen velmi zřídka, což mě ničí, ale začínám si zvykat. Smutné, ale třeba se to časem ještě spraví.