Zamilovala se do manželova bratra. Ten se vzdal všeho, aby mohl být s ní.

Když Milena potkala Karla, nebyla to láska jako trám, ale táhlo jí na třicet a biologické hodiny přímo bily na poplach, takže nic víc neřešila. Bylo jim spolu fajn, měli podobné zájmy, takže když ji požádal o ruku, nabídku přijala. Karel ji na rozdíl od ní miloval. Od prvního rande ke svatebnímu dni uběhl necelý rok. Odvážně rychlé, ale na co čekat, touha po dítěti byla silná.

S Karlem trávila veškerý čas, ale jeho rodinu znala jen zběžně. „Má pěknýho bráchu,“ problesklo jí hlavou při jednom společném nedělním obědě. Ota, budoucí švagr, byl velmi charismatický.

A byla svatba - klasika. Všichni se opili, ale Karel nejvíc. Odpadl už před půlnocí, ale Milena se ještě chtěla bavit. Tancovala jako o život a divoké rytmy ji vmetly do náruče Oty. Ani nevěděla jak a seděli před restaurací na schodech a povídali si. Povídali si dlouho, nikdo je nehledal, všichni šli spát. Milena i Ota cítili, že jsou stvořeni pro sebe. Ale byla to patová situace, a tak se nad ránem zvedli a dost křečovitě se rozloučili. Každému se hlavou honilo to samé – já ho chci, já chci ji. Ale není to možné…

Uběhl rok, kdy se vídali na rodinných sešlostech, ale snažili se spíš navzájem se vyhýbat. Proč sypat sůl do rány… V létě ale tradičně odjížděla rodina na chatu u vody. Pečení buřtů, noční obloha, vůně sena. Okolnosti je vyloženě pokoušely a vzájemné přitažlivosti nešlo déle odolávat. V podvečer na sebe narazili na zápraží a shodli se, že si musí promluvit. Procházka v lese skončila bouřlivým milováním. Euforii vystřídaly slzy. Vzala si nepravého, ale jak z toho ven?

Doufala, že to nějak „rozchodí“, ale čas mordoval srdce, ždímal ho a strasti se vepsaly i do tváře. Byla unavená, zdeptaná, bezradná. S Otou si radši jen volali, nechtěli se vidět, ale byla to muka. Karel začal tušit, že něco není v pořádku. Když udeřil po několikáté, nevydržela: „Ano, někoho mám,“ vydralo se jí z úst. Koho, to neprozradila, to by bylo najednou skutečně moc.

Odstěhovala se, rozvod byl rychlý, bezdětný pár, nevěra, nebylo co řešit. Po pár měsících byla s Otou. Zářila, byla zamilovaná. Opravdově, vroucně, neskutečně silně. Před rodinou vztah tajili. Divíte se? Ale věčně to nešlo, chtěli být spolu oficiálně, založit onu vysněnou rodinu. A tak šli s pravdou ven.

Karel zuřil, rodiče nechápali. Vazby s nimi se zpřetrhaly, ale Ota s Milenou si zůstali. Obřad byl malý, jen oni a svědci. Radost chvílemi kazila pachuť čpící z rozháraných rodinných vztahů. Ale co, dali se na vojnu, museli bojovat.

Zůstali spolu a jsou šťastní, založili rodinu a byli přesvědčeni, že ztráta té původní za to všechno stála. I když smutek je někdy také dohnal, ne že ne… Daň to byla přeci jen vysoká.